Můj způsob komunikace nevedl k ničemu…

Většinou se potkávám se ženami, které se trápí nízkým sebevědomím. A tak se v životě naučí na sebe zapomínat. A velmi se podceňovat. Dostáváme se pak do nespokojenosti sama se sebou a často nastávají chvíle, kdy tu negativní energii „přemísťujeme“ na druhé. Buď smutkem nebo výbuchy. Často i žárlivostí. Naše komunikace je útočná nebo obhajující…vztah trpí…

Ahoj Oli,

na základě konzultací s tebou jsem si vlastně poprvé začala sice pomalu, ale přece jen srovnávat všechny myšlenky, co se mi do mé hlavy za celou dobu problémů ( a není jich málo) nakupily. Hlavně to, že jsem tak trochu v tom „víru vášní“ úplně zapomněla sama na sebe. Odstavila jsem se na druhou kolej a tím ubližovala svým nejbližším i sama sobě. 

Viděla jsem to jakoby z jiné strany. Hlavně v komunikaci s manželem byl velký problém. A to zásadní.

Stále jsem měla pocit, že se jen bráním, což jsem taky říkala, ale tomu on nerozuměl. Vše bral jako osobní útok. Většinou to skončilo tím, že jsem od problému „utekla“ a to i fyzicky, že jsem se třeba šla projít a muž „zuřil“. Následně se vše jakoby uklidnilo. 

Vlastně si uvědomuji, že se všechno točilo  a tato situace se opakovala, jako ve spirále. Neviděla jsem z toho vlastně cíl-nějaký výsledek. Samozřejmě mě muž nařkl z fobií atd. , ale to je asi u všech stejné. Když se na to dnes dívám,   nedala jsem mu moc šancí, aby jednal jako chlap jinak.

  Za nějaký čas se tato situace v podstatě opakovala. Věděla jsem, že chci věc řešit, moc jsem se trápila – nesnesitelně, ale  nevěděla jsem jak na to. V podstatě jsem z každé debaty v poslední době nikdy neodcházela „jako vítěz.“ Naopak.

Po našich konzultacích jsem se začala učit také nahlížet na věc z jiné strany, moc mi pomohla jakákoliv písemná forma dopisů. Najednou se mi začalo ulevovat. Nikdy bych to nečekala, ale jasně vidím, že se ulevuje i manželovi. Netlačím  „na pilu“, a přesto mám pocit, že se věci odvíjí jinak, než dříve. Začalo se uvolňovat i napětí v mé „hlavě“. 

Vzpomínám si na slova mého tatínka, který  říkal – „všem pomáháš a sobě neumíš“. Teprve teď , po  mnoha letech vidím, o co jsem se ošidila (a tím i své blízké). Vím samozřejmě, že nic nejde ze dne na den, ale vidím, jak se některé věci mění, tím že já se měním. Teď mi připadá, že jsem jela ve všem „jako setrvačník“. Stále stejně. Přitom dříve jsem byla veselá, rázná, upovídaná, sportovní holka.  Až jsem se změnila v malou, smutnou „kuličku“. Stále jsem měla pocit, že se bráním, že mám pravdu, moc jsem bojovala, trápila se, podezírala, milovala –  ale nakonec opak je pravdou. Můj způsob komunikace nevedl k ničemu.

Až teprve po konzultacích, když jsem změnila způsob komunikace, svého chování, pohled na věc (pochopení) věci z jiné strany, třeba mi hodně pomohl i  písemný projev – to byl ten impulz, kdy se mi začalo ulevovat. K tomu patří i „fígl“ nahradit nastupující obtěžující tíživé myšlenky nějakým třeba slovem k zaplašení. Já mám „kuře“. Malé, veselé, štěbetavé, skákající, načechrané A funguje.  

     Oli, nevím, nejsem si jistá, jestli jsem správně vystihla vše, co jsem chtěla. Každopádně to nebudu opravovat a moc ti děkuji za vše, za uvolňující, osvobozující pocit, který dneska mám. Eva