“Kdo z nás žen nikdy nikoho nesoudil, nepomlouval, nedrbal, ať hodí kamenem”. Dlouhé roky jsem nebyla jiná! Vývojem všech událostí a změn v mém životě, díky zkušenostem, které jsem zažila a uvědomění, co mi v životě bere energii, jsem šťastná, že jsem se dokázala tohoto zlozvyku úspěšně zbavit. A víte, co byl můj první impuls k této změně? Když mi partner řekl: “Vždyť ty ji soudíš! Copak ty víš, čím si prošla?” Byla to pro mě tehdy studená sprcha, ale dnes jsem ráda, že jsem ji dostala.
Doba, ve které žijeme, vytváří v ženách velkou konkurenci, která přímo vybízí k porovnávání, závisti i odsuzování druhých. Myslím, že u mne byly zárodky už mnohem dříve a to ve sportu, kterému vládnou jen ženy. 18 let jsem strávila v moderní gymnastice, kde jsem zažívala obrovskou kritiku na mou postavu, na mé ne/schopnosti, zároveň trenérky velmi vyzdvihovaly své oblíbenkyně a nás ostatní často ponižovaly a zatracovaly. K tomu všemu za komunismu měl málokdo kvalitní cvičební dres a náčiní, které se dalo sehnat jen na “západě”. Já vždy dostala něco použitého z několikáté ruky. A tohle vše mě často vedlo k závisti a pomlouvání druhých.
To byla minulost, která mne samozřejmě doprovázela až do dospělosti, kde se karty obrátily a obdivována jsem byla já. A tím náležitě odsouzena k nevraživosti mezi mnohými ženami. Jak já jsem vždy neměla ráda, když mne vystrkovali do popředí. I nyní se na pódiu necítím úplně dobře. Vždy tam nahoře stojím a mám pocit, že se všem potřebuji omluvit za to, že jsem výše v tu chvíli než druzí.
Uvědomila jsem si, že mezi další příčiny pomlouvání mezi námi ženami je kromě nedostatečnosti a závisti i velká nespokojenost s vlastním životem. V rozhovoru v ženském kolektivu jsme schopny naše témata parádně přibarvit, vytvářet domněnky a tím pádem se mnohdy dostat zcela mimo realitu. Co si budeme povídat, pak se necítíme úplně v pohodě, když máme tu dotyčnou potkat a musíme hrát hrát divadlo, jaké jsme kamarádky. A ruku na srdce, která z nás něco takového někdy nezažila.
Časem jsem díky partnerovi pochopila, že když hodnotíme, pomlouváme, říkáme nepříjemné věci na hlavu někoho jiného za jeho zády, vytváří se v nás postupně napětí a strach, protože když někoho soudíme, sami se podvědomě bojíme toho, že budou druzí soudit nás.
Jelikož přes dvacet let pracuji s ženami a zažila jsem obdobných situací nespočet, je možné, že jsem otevřela citlivé téma a možná se u mnohých dotkla Achilovy paty. Věřte mi, že se dá na nesouzení druhých nádherně pracovat a ohromně se vám v životě ulehčí. Ať už se jedná o pomlouvání mezi ženami, závist, odsouzení člověka, kterého pomalu ani neznáme nebo rozčilování se nad řidičem ve velkém autě, který se vám lepí na zadek…
Když jsem se chtěla naučit nesoudit, musela jsem začít přemýšlet nad příběhy druhých lidí. Zastavit se a vnímat, čím si druhý člověk musel projít, co ho může bolet, trápit, s čím se od dětství může potýkat.
Pochopila jsem, že vše, co v životě provádíme, děláme či neděláme, vychází z mnoha vlivů působících na nás v průběhu našeho životního příběhu.
Uvědomila jsem si, že nemám právo druhého člověka posuzovat ani hodnotit, když vůbec nevím, čím vším si prošel a s jakou bolestí se musel potýkat. Jak obrovsky se mi ulevilo se nedá ani popsat. Už nevnímám druhé lidi jako zlé, divné nebo bláznivé, ale snažím se vždy porozumět jejich příběhu. Dává mi to klid, energii i životní nadhled.
Třeba ten řidič za vámi, který vám dává najevo, že jste pomalí, má velké starosti a pospíchá za nemocným dítětem. Co my víme… Budeme si tím brát energii a rozčilovat se se zdviženým prostředníčkem? Má to smysl? Co nám to přinese?