olinka.sipkova@gmail.com“Jen měkké rozbije tvrdé, nikdy ne naopak” Lao’c
Často jsem si ve svém životě nevěřila a neuměla říct svůj opravdový postoj a názor. Snažila jsem se být s každým v souladu, neoponovat. Nemít konflikty a stále reprezentovat svůj titul a společenské postavení. Měla jsem velký strach jít svou cestou, strach pustit se do něčeho nového, strach zastavit se, odpočívat, udělat změnu. Můj stále nasazený úsměv, strach zaměňovaný za pokoru a laskavost v podobě neschopnosti říci ne, ze mne vytvářely prázdnou loutku, která skončila u psychiatra. Takže o laskavosti jako schopnosti empatie, ale také umění říct, co se mi nelíbí, nemohla být ani řeč.
Mezi strachem a laskavostí je velmi tenká hranice
Svůj strach a touhu zalíbit se všem, svou neschopnost nastavit si hranice, své nízké sebevědomí jsem zaměňovala za laskavost a divila se, proč mě tolik žen nemá rádo. Tolikrát jsem četla komentáře typu: “Úsměv za každou cenu”, “ta je tak sladká, až se to nedá poslouchat”, “nevěřím jí, že se může pořád tak usmívat”… Těch kritik na můj stabilní úsměv bylo nepočítaně. Často mi to bralo energii a cítila jsem se úplně v pasti, jak někomu mohu vadit, když se snažím jen pomáhat…
Změna dává energii a naději
Za poslední roky jsem díky úžasným okolnostem, které mě potkaly, ušla kus cesty. Od vystrašené ženy, která nebyla schopna cokoliv změnit, jsem změnila téměř všechny oblasti svého života, které mi braly energii. Pochopila jsem, jak tenká je hranice mezi laskavostí a strachem. Jak velmi malé rozdíly mohou být mezi snahou zavděčit se ze strachu z nepřijetí, nebo dělání věcí s radostí z toho, že někomu můžu pomoci.
A dnes již začínám rozumět těm ženám, které mě neměly z mnoha důvodů rády, aniž by mě znaly osobně, protože vnímaly, že pod povrchem se děje něco jiného, než jsem navenek dávala najevo. I můj partner mi dříve s nadsázkou říkal, že není na politické schůzi, ale chce vědět, co skutečně prožívám.
Každý máme svůj příběh
Jelikož jsem často soudila druhé, měla jsem strach z hodnocení. Postupně jsem si uvědomila, že můžeme dnes a denně prožívat situace, které nás mohou vést buď k souzení druhých, nebo nás naopak učit vnímat potřeby lidí kolem nás i jejich často bolestivé příběhy. Dnes a denně můžeme svou laskavostí ukázat lidem jejich vlastní trápení, které se snaží vybít na druhých, potažmo na nás. Dnes a denně můžeme díky laskavosti nezištně pomoci druhým, neočekávat žádný vlastní prospěch a radost druhých je pro nás největší odměnou. Dnes a denně můžeme díky laskavosti dát prostor druhým a umožnit jim tak zažít pocit uvědomění si sám sebe a svého konání.
Laskavá důslednost
Laskavost dnes silně vnímám jako schopnost vnímat bolest druhého člověka a schopnost vnitřně prožívat jeho příběh. Vnímám to jako projev zdravě sebevědomého člověka, projev duševní síly každého jedince. Síly, která dokáže otevřít srdce, ale zároveň umožňuje každému vnímat svou hodnotu. To je kouzlo tzv. laskavé důslednosti.
Během svého vývoje vidím, jak čirou laskavost můžeme rozdávat až tehdy, když v sobě uvolníme napětí, zbavíme se nánosů všemožných strachů, nezabýváme se už tolik sami sebou a naplňuje nás radost druhých. A zároveň laskavost vnímám jako schopnost nezlobit se sama na sebe, když něco nezvládnu, když selžu, když se bojím. Tím vším získáváme mnohdy ztracenou sebedůvěru.
Největší sílu máme my ženy v laskavosti
My ženy můžeme s laskavostí dojít skutečně daleko, ale hlavně otevřít srdce lidí, zejména mužů. Neznám ( normálního, silného)muže, který by odsoudil laskavou ženu, za to, že je tak jemná. Ze své zkušenosti z chování žen vím, jak je tvrdé chování a reakce ničí a ničeho tím nedocílí. Často vidím, že je to jen zástěrka, pod kterou se schovává opět strach a nejistota. Stejně tak, jako u žen, vnímám, jak je ohromně důležitá laskavost u mužů, ve které vidím vnímání a pochopení ženy, její křehkosti a potřeby lásky…
